Další epochální výlet Hrbaté Máni, tentokrát do Kroměříže (28.10.2006)     Obvykle pro mě železniční akce začíná nástupem na některém z nádraží. Tentokrát tomu bylo jinak. Byl jsem přítomen již od úplného počátku. S majiteli mašinky, Rudou a Jiřím jsme se setkali již u brány depa, kde je mašinka deponována. Stroj bylo třeba ještě připravit. Přípravy obnáší poslední kontrolu důležitých části motoru, dolití nafty do nádrže a výzdobu smaltovanými a litými tabulkami s čísly lokomotivy. Také přípojný vůz pro účastníky výletu je třeba připravit. Vůz řady Blm nemá žádnou moderní vymoženost v podobě naftového či dokonce elektrického topení, ale pouhá kamna uprostřed vozu. Úkolem roztopit kamna jsem byl pověřen já. Po počátečních problémech se to přece jen povedlo a vozem se rozšířilo příjemné teplo. Teď již nic nebránilo odjezdu na brněnské hlavní nádraží, kde jak jsme pevně doufali, bude čekat co nejvíce nadšených zájemců o výlet. Na nádraží jsme se po menším zdržení na odstavném nádraží přisunuli. Ale kromě několika rodinných příslušníků „týmu Máni“ nebyl vidět žádný jiný zájem. Napadlo mně : „To bude propadák…“ Ale pozor! Na schodech podchodu se objevila velká skupina lidí, čítající známé tváře, které již neodmyslitelně patří k pravidelným účastníkům zájezdu této netradiční „cestovní kanceláře“. V čele této povedené skupinky pak „paní Rudová“, která na akci plní mnoho rozličných funkcí, čítající vlakvedoucí, pokladní, servírku, průvodčí nebo nahaněče dětí, které obvykle neúnavně pobíhají okolo vlaku. Opět se našla i jedna cestující, která naprosto neplánovala, že s něčím takovým pojede. A tak se stalo, že jsme přibrali i paní, které měl jet rychlík do Vyškova až za hodinu po odjezdu Máni. Jak vyplyne z děje, paní se nakonec do Vyškova dostala ještě později, než tím rychlíkem… Vůz se krom několika míst zcela naplnil a my vyrazili vstříc dalším zážitkům na cestě s maximální rychlostí 40 km/h. Dostali jsme další ze série originálních jízdenek a také nabídku ke konzumaci z velkého sortimentu nápojů, nabízených ve voze. Máňa s vozem Blm pěkně uháněla, přece jen je o hodně lehčí, než velký čtyřnápravový vůz Bmx. Na trati směrem na Vyškov, která je jednokolejná, jsme museli dávat přednost pravidelnému provozu, takže v jedné výhybně jsem čekali asi půl hodiny na dva rychlíky a jeden osobní vlak. Kdo chce provozovat dieselovou lokomotivu z roku 1960, nemůže být jen prostým posunovačem pák v kabině. Musí být také schopným mechanikem. Před příjezdem do stanice Nezamyslice se totiž skoro celá mašinka zahalila do deště nafty, stříkajícího z přepadového potrubí vstřikovacího systému. Vzduchový chladící systém motoru dělá pod kapotou řádný průvan, takže kapky nafty se dostaly až na okna kabiny. Ale pro ostřílené provozovatele Rudu a Jirku, navíc podpořené zlatými ručičkami šéfmechanika Aleše, to není žádný problém. Černá páska, namotaná na správná místa, udělala skvěle svoji práci. A tak jsme pokračovali dál směrem do Kojetína. Zde se konal další zásah do motoru, tentokrát to byla již tradičně-legendární prasklá trubka vstřiku paliva. Z Kojetína do Kroměříže je to již coby kamenem dohodil a zbytek došel. Místní lokálka nám trochu připomínala nepojížděný úsek Kyjov – Mutěnice. Jezdí tu ale osobní vlaky s vozy řady 810 a spěšné vlaky s vozy 842. V Kroměříži jsme se po vystoupení z vlaku odebrali na oběd a prohlídku pamětihodností. 3 hodiny, vyčleněné na návštěvu města nám velmi rychle uběhly. Ještě jsme uskutečnili skupinové foto a za údivu nezasvěcených naskákali do vozu a vydali se na zpáteční cestu. Vzhledem k datu a rychlosti oře se na zpáteční cestě začalo již stmívat. Když se k tomu přidá ještě strach výpravčích na cestě, že zpozdíme protijedoucí vlak, stane se, že do Brna dorazíme až za tmy ve 20 hodin večer. Nadšení, ale již značně unavení účastníci zájezdu dokonce na závěr Máni i zatleskali. Zbývalo již jen mašinku s vozem nasunout zpátky do depa. Pro letošní rok to byla poslední akce, další bude následovat až na jaře roku příštího. zpět homepage 29. 10. 2006